I am Not There, volá Bob Dylan. Film o něm je skvělý

Marek-Bartos

Na tenhle film všichni čekali. Jeden z taháků letošního ročníku MOFFOM, který chtěl vidět každý. Životopisný snímek I am Not There totiž zpodobňuje jednu z největších a nejkomplikovanějších postav světové hudby 20. století. Je o Bobu Dylanovi. Film je stejně komplikovaný, jako mnohoznačná postava hlavního hrdiny.

Rozhodnout se natočit film o Dylanovi vyžaduje velkou dávku odvahy a sebedůvěry. Vlastně se skoro zdá, že zpěváka kráčejícího vždy proti proudu, plného životních zvratů a pohnutých momentů, není možné zcela uspokojivě poznat. Jenže Dylan působí v naší popkultuře jako neodolatelný magnet, vždy přitahoval spoustu lidí, kteří o něm a jeho tvorbě  popsali stohy papírů a natočili množství filmů (naposledy tak učinil Martin Scorsese ve svém čtyřhodinovém dokumentu z roku 2005). Režisér posledního dylanovského filmu Todd Haynes se proto pokusil o zdánlivě nemožné: zachytit samou podstatu Boba Dylana, jeho nitro.

6x Bob Dylan
Zřejmě právě díky Dylanově mnohoznačnosti jej ztvárňuje ne jedna, ale hned šest postav. Černošský chlapec, potulující se po americkém jihu s kytarou přes ramena jako se svojí zbraní, folkový zpěvák zpívající o denních útrapách obyčejného člověka (Christian Bale), nebo stárnoucí muž toužící po samotě (Richard Gere). Vůbec nejblíže se ale samotnému Dylanovi přibližuje postava Cate Blanchettové, která představuje zpěváka v jednom z nejkontroverznějších momentů jeho kariéry, když si v polovině šedesátých let proti sobě popudil skalní příznivce prvním použitím elektrické kytary v živém vystoupení.

Mohli bychom básnit o výkonech všech hlavních postav (zejména Blanchettová se předvedla jako jedna z nejuniverzálnějších hereček současnosti, což ale netřeba zmiňovat), ale opravdu nejúžasnější na celém díle byla obdivuhodná schopnost tvůrců zachytit rozdílné Dylanovy nálady, životní situace a atmosféru jeho tvorby.

Podívejte se na ukázky k filmu I’m Not There

http://www.youtube.com/watch?v=CZGseissqX8

6x různý styl
Jakoby se na filmu podílelo mnohem více režisérů s rozdílnými styly snímání. Jednou to byl jakýsi road-movie plný teplých barev (černošský chlapec – Dylanovy začátky), potom zase fiktivní dokument (pasáže s Christianem Balem), pak černobílé úseky, které by natočil Tarantino v depresivním rozpoložení (scény s C. Blanchettovou a Benem Whishawem), rodinné drama (scény se zesnulým a opět výborným Heathem Ledgerem) a nakonec až téměř surrealisticky podané Dylanovo stáří (Richard Gere), které mě osobně asociovalo poetiku Tima Burtona.

Jistě, může se to zdát jako chaotická změť nepřehledně uspořádaných obrazů. Jenže taková byla podle režiséra ona podstata Boba Dylana. Proto nezbývá než obdivně zvolat: Skvěle!