Štítek Reklama
17. 3.2017

Káčin zápisník: Jak být naprosto ztracená mezi Brnem a Prahou kvůli neexistující bombě

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Vztahy na dálku, to nikdy není výhra. Slovy klasika, "samý kecy a žádnej sex". Když ale váš milý bydlí ve snesitelné dojezdové vzdálenosti, dá se to zvládat - až na to, že někde sedí někdo, kdo vám to prostě nepřeje...

Nevím, jestli jste někdy chodili s někým z jiného města, ale je to celkem fuška, při které musíte řešit věci, co by se v normálním vztahu nestaly. Jako třeba problémy s dopravou. Vztah na dálku, to je jedna velká cesta tam a zpátky. Já bydlím v Praze a můj kluk v Brně. Do té černé díry, co žere lidské sny, se samozřejmě stěhovat nehodlám, cesty tam mi ale nevadí. Beru to totiž jako dovolenou. Jsem zaprděný "born and raised" Pražák jak poleno, takže exotika pro mě je i dojet metrem na Opatov, a pak třeba (nedej bože) ještě pokračovat autobusem, jehož číslo začíná trojkou. Ty dvě, tři hodinky, co jednou za dva týdny strávím ve vlaku nebo autobusu s knížkou a sluchátky na uších jsou pro mě jako oáza klidu.

Někde, zřejmě v hodně temné místnosti, ale sedí jakýsi zlovolný člověk s telefonem, který mi můj relax prostě nepřeje. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že jsem už asi pětkrát zůstala někde trčet kvůli nahlášené bombě. Ani jednou tam, pochopitelně, nebyla - protože nežijeme ve válečné zóně a protože žádný terorista nebude útočit v Zábřehu na Moravě.

Naposledy jsem se takhle zasekla minulý týden, kdy anonym nahlásil výbušninu a zastavil tak deset "žlutých vlaků". Byl pátek večer a já si řekla, že tentokrát nepojedu do Brna autobusem. To byla fatální chyba, která jen dokazuje, že pravidlo "proč měnit osvědčené" fakt platí. Čísla v kolonce "zpoždění" na světelné tabuli se zvyšovala, zákaznická linka byla obsazená, kotel naštvaných spolucestujících kolem mě jen vřel. Nakonec jsem si vystála (čti naštvaně vydupala a vyvzdychala) gigafrontu u pobočky dopravce a stejně jsem nakonec jela po D1. Dorazila jsem s dvouhodinovým zpožděním.

Tohle ale není můj nejhorší zážitek s falešnou bombou - to byl totiž hned ten úplně první. Jednou, to jsem jela vlakem do Zlína, jsme zastavili u České Třebové, kde jsem po vystoupení musela konstatovat, Třebováci prominou, že nějaká pořádná bomba hnojůvka tam vybouchla už dávno. Jen co vůz dojel do stanice, ozvala se stewardka, která nás vyzvala, abychom kvůli nahlášené bombě vylezli ven a zavazadla nechali uvnitř. Já, děvče bombovými atentáty netknuté a poslušné, jsem ve vlaku vážně odložila celý batoh i s peněženkou. Zmateně jsem na nástupiště vykročila jen s téměř vybitým mobilem a plným močovým měchýřem. Posádka vlaku netušila, co bude dál. Tak jsem se zkroutila na volnou sedačku a zavolala milému, jaká je situace. Popsala jsem mu ji se vším všudy.

"Co když nestihnu bus v Olomouci?"
"Neboj, oni se o vás postarají."
"Mám hroznou žízeň."
"Tak si něco kup, ne?"
"Ale já nemám peněženku. A chce se mi hrozně na záchod."
"Tak proč si nedojdeš?"
"No protože to stojí 10 korun!!!"

Racionální klidná mysl vs. totální zoufalství slečinky, která je odsouzená k záhubě. Byla to pro mě agónie, kluk nepříčetný z mé neschopnosti na drátě a v podbřišku palčivé píchání. Jediné, co jsem v ten moment zvládla, bylo napsat si o tom status na Facebook, pochopitelně, na základě čehož mi ale svitla naděje.

Ozvala se mi bývalá spolužačka s tím, že bydlí 2 minuty od nádraží a ať zajdu na kafe. To samozřejmě nešlo, co kdyby mi v mezičase vlak ujel, ale mohla mi alespoň půjčit peníze na to WC. Teď se vás zeptám; už jste někdy člověku, kterého znáte jen letmo, museli položit otázku "Nemohl bys za mnou dojít na nádraží a přinést mi desetikačku, abych se mohla jít vymočit?"? U mě to bylo tenkrát poprvé a řeknu vám, je to těžší, než by se mohlo zdát. Moje tělo ale bylo silnější, než můj stud, a tak známá přispěchala s mincí v pohotovosti. Jen, co jsem si konečně ulevila, řidič vlaku ohlásil, že nastupujeme a jedeme. Žádný kufr se samolepkami z Hirošimy a Nagasaki, v němž by se ukrýval dynamit s velkým budíkem, policie samozřejmě nenašla.

Příští týden jedu do Brna zase a víte co? Dám těm vlakům druhou šanci. Tímto ale prosím onoho mužíka, kterého si představuji jako upoceného a tlustého plešouna, aby nechal telefon k prázdnému nahlašování bomb v dopravních prostředcích být a raději se věnoval, jak předpokládám, své druhé nejmilejší kratochvíli - internetovým diskuzím. Jo a taky mu vzkazuju, že mojí spolužačce dodnes dluží deset kroun!

Káčin zápisník: Smažák z Václaváku je jen jeden aneb Buď sbohem, legendární stánku!

Káčin zápisník: Už jste slyšeli, že čtvrtek je nové pondělí? A je mnohem horší!

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama