Cestovní pojištění
Štítek Reklama
16. 4.2009

Nemůžu pořád juchat, říká Xavier Baumaxa

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Xavier Baumaxa vydal začátkem dubna jako každý lichý rok novou desku

Každý lichý rok vydává svérázný litvínovský písničkář Xavier Baumaxa na prvního dubna nové album. Nejinak tomu bylo i letos. CD Desperanto, na němž poprvé hostuje i smyčcový sextet Hněddé smyčce, bylo hlavním tématem rozhovoru na jedné plzeňské zahrádce. Probrali jsme i politiku, Baumaxovy nedávné zdravotní problémy se šlachami na rukou i jisté zklidnění v jeho životě.

Xavier Baumaxa
Foto archiv Xaviera Baumaxy

Poprvé jste nahrával desku ve studiu Jámor Ondřeje Ježka. Jak jste se seznámili?
Jan Burian v roce 2008 nahrával právě u Ondry ve studiu CD Muži jsou křehcí a pozval mě, abych nazpíval jednu písničku. Během jediné hodiny nahrál Ondra zpěv, kytaru, basu i bicí. Když jsem pak slyšel, co z toho vylezlo, říkal jsem si, že u něj chci točit.

Jak vznikaly aranže písní na Desperantu?
Dva kluci z Hněddých smyčců rozepsali jejich party podle demonahrávky. Dechy na Retrofutru byly totální jam, tentokrát ale „jedou“ dechaři většinou nějakou moji představu a její variace. A Ondra vymýšlel aranže, jak se mu hodilo. Přidal třeba sitar nebo zvuky z kompů.

Měl jste všechen materiál na desku už před začátkem nahrávání, nebo vzniklo něco až ve studiu?
Positiff Peopula vzniklo až na místě. Já to nazpíval, Jiří do toho nahrál djembe, Ondra vymyslel elektrickou kytaru a luxusní basu, Lumír přidal klávesy. Pro mě je to výborné reggae, kdyby se to hrálo v téhle sestavě.

Na Desperantu parodujete Václava Havla. Nemáte strach, že vám to budou lidi vyčítat?
Mám ho rád, ale připadne mi dobré dělat si srandu z toho, jak je nesmělý a ráčkuje, a přednášet určité své pseudopolitické názory jeho dikcí. Pomáhá mi, že tím politickým prvkem je on, ne já.

Vy politiku obecně skoro neřešíte, to písničkáři dělávali hlavně před rokem 1989. Vás žádné aktuální věci neštvou?
To byl asi jenom případ písně Nazijazz. Teď je to skvělé. Kdyby nepřišla změna režimu, asi bych byl v lochu, nebo emigroval. Je demokracie, každý si může dělat, co chce, každý je strůjcem svého štěstí. Mně se líbí anarchie. Bob Dylan ale řekl: „Když chceš žít mimo zákon, musíš ho ctít. Pak máš krytá záda, aby na tebe nikdo nemohl. Pak si můžeš dělat, co chceš, když neškodíš nikomu jinému, ani ho tím neomezuješ, ani neohrožuješ.“ Tohleto „freečko“ mě na té demokracii baví; můžeš cestovat a svobodně si otvírat držku. Navíc častušky, které brojily proti tehdejšímu režimu, byly ve své době nutné, ale dneska to už nikdo neposlouchá, to nejsou trvalé věci. Chci, aby písnička měla nadčasovou platnost v jakémkoli časoprostoru.

Xavier Baumaxa a Hněddé smyčce.
Foto archiv Xaviera Baumaxy

V bookletu Desperanta jste u dvou písniček uvedl jako spoluautory Sigur RósEmira Kusturicu. Proč?
To je přiznaná inspirace. Jsou to ale moje původní věci, aspoň teda doufám, že jsem žádnou jejich písničku neobšlehnul. Sigur Rós měla být původně parodie, ale pak do toho Honza Valta dodělal takové smyčcové aranže, že když jsem to slyšel, říkal jsem, že to je regulérně vážná skladba, citovka, hitovka. Honza řekl jenom: „Tak promiň.“

Viděl jsem vás hrát Sigur Rós na koncertě hodně dlouho. Jaký máte rekord?
Myslím, že jsem tím jednou lidi sral čtvrt hodiny. Třeba pětkrát šestkrát jsem to uklidnil a pak zase rozjel. A už byli nesví. Po osmi deseti minutách mě to začalo bavit a posledních pět minut jsem vyloženě „onanoval“.

Připadá mi, že každé další album je bohatší v aranžích. Půjdete tímhle směrem dál? Dočkáme se třeba Baumaxy v opeře?
Mám v hlavě spoustu plánů. Jeden bych chtěl uskutečnit třeba už za rok: nahrát album Coveranto – remaky mých starších písniček, jak je hrajeme s Hněddými smyčci, plus případně pár nových. Celé by to vyšlo jenom na vinylu. Lidi by si to museli přesmažit do empétrojek. Ale musím sehnat nějakého sponzora, protože to bude drahé. Jsou to Hněddé smyčce, tak by to mělo být celé hnědé, i ten vinyl. Ideální sponzor by byla třeba Nutella nebo Ferrero Rocher. Milka ne, ta je fialová. Nebo Mr. Brown, jak dělá to kafe.

Kolik věcí z alba hrajete na koncertě?
Většinu, něco ale technicky zahrát nejde. Třeba Žestoka piča je kromě kytary celá nahraná na hubu, kopák, tuba, dechy, to je komplet dělané na držku, a s dechaři jsme to ještě necvičili.

Poslechněte si Baumaxu a Hněddé smyčce

Když se teď na Desperanto podíváte, jste spokojen, nebo byste to udělal jinak?
Když vydám desku, tak ji vždycky nejdřív hodně poslouchám a pak úplně přestanu. Dělám to proto, abych se nabažil své muziky a pak se někam posunul. Takže nad něčím si „onanuju“ a nad něčím trpím, protože vím, jak nahrávání probíhalo, a že bych to dal líp nebo že bych to udělal jinak. Nejvíc si ale ujíždím na ostatních muzikantech, v Desperantu na smyčcích a na dechách. Vlastně už od Retrofutra mě hodně baví Radek Němec, který hraje na trubku. Jeho hra mě ovlivňuje i při mých „onaniích“, když dělám na pusu dechové nástroje. Možná i to je důvod, proč jsem měl spoustu dechových partů připravených už před nahráváním.

Co problémy s rukama, už je to v pořádku?
Ruce bolí, ale natrefil jsem na luxusního týpka v Centru léčby pohybového aparátu v Praze ve Vysočanech. Naučil mě protahovací cviky, které hodně fungují, takže si bolest dovedu odbourávat. Horší je, že mám permanentní problémy s hlasivkami, protože hodně kouřím a řvu a moc se o sebe nestarám.

Poslední album mi ale připadá klidnější a melancholičtější. I koncerty, které jsem poslední dobou viděl, jsou soustředěnější. S čím to souvisí?
Uklidnění souvisí s věkem, nemůžeš pořád juchat. Moje desky vycházejí s dvouletým odstupem a připadá mi, že mám na každé minimálně o pět let starší hlas. Únava materiálu je veliká, tak musíš trochu brzdit. Jednu dobu jsem třeba řešil, že bych musel úplně skončit, protože jsem ani nezmáčkl kytaru, neunesl jsem tašku. Spousta mých starých věcí mi dneska připadá dětská, k něčemu se ani nechci vracet, ale lidi si to přejí. Přitom ta písnička už pro mě třeba nic neznamená, i když ve své době byla důležitá. To je vývoj.

Xavier Baumaxa
Xavier Baumaxa, vlastním jménem Lubomír Tichý, se narodil 6. prosince 1973 v Mostě, nyní žije v Litvínově. Postmoderní písničkář často zakládá své texty na slovních hříčkách a popkulturních odkazech. Součástí jeho hlasového projevu jsou parodie na nejrůznější hudební styly a zpěváky. Působil ve skupinách V.M.H. a Faulnamusic, později mu vyšla čtyři sólová alba Fenkám (2003), Buranissimo forte (2005), Retrofutro (2007) a Desperanto (2009). V roce 2008 hostoval s písní Odešli spolu (Viktor a Leo) na albu Jana Buriana Muži jsou křehcí.  

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama