Štítek Reklama
25. 3.2015

Tereza Černochová: Můj největší problém nejlíp pojmenoval Dan Bárta

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Tereza Černochová - Autor fotografie: Jan Malíř/Supraphon

Pod stolem hlídkuje pejsek Benjamin, na stole vedle koláčků a džbánu s vodou leží zbrusu nová deska Škrábnutí. Právě dorazila z lisovny a Tereza Černochová (31) ji spolu se zaměstnanci Supraphonu nedočkavě vytahuje z obalu. „Tak dlouho jsem na tebe čekala,“ říká potichu spíš sama sobě než lidem v místnosti. Album je pro ni něco jako deník posledních sedmi let, během kterých se potýkala s úmrtím otce, neúspěchem v showbyznysu i s těhotenstvím.

Desku jste pojmenovala po písničce Škrábnutí, kterou zpíval váš tatínek Karel Černoch. Nemáte strach ze srovnání?
Když jsme skladbu točili, trochu jsme na to mysleli. Ale říkali jsme si, že by se to mohlo stát jen tehdy, kdybychom udělali věrnou coververzi. A tu jsme neudělali. Zvolili jsme cestu alternativnější hudby, chtěli jsme se přiblížit mladšímu publiku a taky mému mentálnímu stavu. Mimochodem tátovo Škrábnutí není moc známé, hrával ho jen s kytarou na koncertech a na desce vyšlo až před rokem a půl na výběru, který Supraphon vydal k jeho nedožitým sedmdesátinám.

Tereza Černochová - termíny koncertů

31. 3. Brno - Metro Music Bar (křest CD, host: Lenka Dusilová)
2. 4. Ostrava - Hudební bazar
3. 4. Krnov - Kofola
4. 4. Třebíč - Béčko
7. 4. Praha - La Fabrika (křest CD, host Lenka Dusilová) 

Máte k té písničce speciální vztah?
Mám. Vznikla v době, kdy byli rodiče do sebe hrozně zamilovaní. Mámě se pokaždé, když Škrábnutí slyší, zalesknou oči. Ten text je tak jemný a tak hezky popisuje všechno to, co vztah obnáší; jak si lidi dokážou ublížit, ale zároveň si z lásky leccos odpustí. Přesně takový byl vztah mých rodičů, díky lásce dokázali překlenout všechny bolesti.

Použila jste slovo jemný, což je emoce, která mě přesně v souvislosti s písničkou napadá: vaše verze je bolestně jemná. Je to stav, ve kterém se nacházíte i teď?  
Teď už asi ne, všechny písně z desky ohraničují období posledních sedmi let. Porodila jsem dceru a porodem se spousta věcí změnila. Ale těhotenství byla doba, kdy jsem hodně pochybovala, jestli jsem zvolila správnou cestu a jestli zvládnu mít odpovědnost za novou bytost. Teď už na to vůbec nechci myslet, dítě je tady, je báječné a já ho miluju, ale to, co se dělo před jeho narozením, byla, zpětně viděno, jemně bolestná záležitost.

Mluvíte o sedmiletém cyklu, který skončil porodem potomka a započal úmrtím vašeho tatínka…
… což je věc, ve které jsem se hrozně plácala. Postupem času jsem ji začala řešit tak, že jsem zpívala jeho písničky, přestala se u nich zajíkat a vrhla jsem se do pořádání vzpomínkového koncertu. Věnovala jsem mu čtvrt roku 12 hodin denně, vztekala jsem se, při komunikaci s umělci o jejich pojetí tátových písniček jsem se vybrečela a nakonec jsem to téma definitivně opustila. Ale byly tady ještě nenaplněné sny a touhy. Zklamání z toho, že se mi na sólové dráze nepodařilo prorazit tak, jak jsem chtěla.

Recenze na vaši první desku Small Monstrosities (2007) byly dobré, na YouTube jsou dodnes dohledatelná vaše živá vystoupení, ze kterých je dobře poznat síla materiálu. Vlastně nerozumím tomu, proč se to nepovedlo.
To já taky nevím. Roli určitě sehrál fakt, že jsem neměla stabilní management. Hodně se mi měnila kapela a místo toho, abychom dělali nový repertoár, jsme zaučovali nové muzikanty a zkoušeli pořád dokola staré písničky.

Nebyl problém v angličtině a v tom, že deska byla poskládaná hlavně z coververzí?
Myslím, že ne, to byly covery, které tu skoro nikdo neznal. Jistý problém byl v češtině, na desce je ale i krásný duet s Danem Bártou Vhodný/á, pro mě hodně nedoceněná píseň. V rádiích jí odmítli hrát, že prý je to velké umění. Ale dost možná, že si za nepříznivé hudební období můžu sama, spousta lidí mě upozorňuje, že nemám příznivý mediální obraz.

Během těch sedmi let jste zpívala s leckým, s Lipem, s Ondřejem Brzobohatým, spolupracovala jste na řadě projektů. Je něco, co byste nejraději škrtla?
Všechno bylo v určitém slova smyslu přínosem (dlouho přemýšlí). Mohlo by se zdát, že jsem někde hrála druhé housle, ale já to tak neberu. Zpěváka dělají nasbírané zkušenosti, pak si ale jednoho dne musí říct, jak s nimi naložit. I když mám na výběr, odkláním se od komerčního směru; s Black Milk jsem ho dělala, bylo to fajn, ale teď už na to se svou psychikou nemám. Chci lidi oslovit zpěvem, chci, aby věděli, že to, co zpívám, ze mě jde z radosti. Snažím se nemít manýru, nikoho nekopírovat. Lépe pracuju s hlasem, skládat vlastní hudbu se ale zatím teprve učím. Nejsem ten typ, který má nápad a hned z něj u piána složí písničku.

Desku Škrábnutí jste, stejně jako debut, dělala s dlouholetým spolupracovníkem Romanem Holým. Byl ve hře ještě někdo jiný?
Nebyl. Roman mi pomohl najít styl, kterým jsem desku nazpívala. Původně jsem si myslela, že na ní budu za „samici“, která to dává hodně nahlas a hodně vysoko, záhy jsme ale zjistili, že to je kašpařina, kterou si schováme tak pro G-Point Hunters, s nimiž se vždycky vyřádíme. Já sama jsem klidnější, melancholičtější typ, což je ale věc, kterou o sobě vím, byť jsem měla i v hudbě bujará období. Vlastně je dobře, že jsme Škrábnutí vydali až nyní a ne dřív, jak jsem si přála. Teď máme krásnou desku, kdy od písně jedna do písně devět souhlasíme s 99 % věcí, které na ní jsou.

Po hudební stránce je deska povedená, má minimalistický, zajímavý zvuk. Co mě ale zarazilo, to jsou texty, a nejvíc ten, ve kterém zpíváte: Nemožnou se stávám/navzdory všem snahám. Chápu, že jde o pocit, který bylo třeba nějak zformulovat, ten rým mi ale přijde hodně nešikovný. Říkala jste, že sehnat texty na album byl docela "porod“...
... ale tenhle k písničce Celá já zrovna nebyl! Napsal ho Dan Bárta, a když mi ho přinesl, říkala jsem si, jak je možné, že mě tak prokoukl?

Co by se muselo stát, abyste text odmítla?
Odmítnutých textů bylo! Oslovili jsme spoustu lidí, kteří byli ochotní se mnou sedět a poslouchat má trápení, pak jsme text dostali, já ho zkusila zpívat a zjistila, že to nejde. Všechny texty se rodily postupně, až na dva: zmíněný Celá jáPodplouvám od Vráti Šlapáka.

Řekněte o nich něco víc.
Dan dostal písničku a za pár týdnů přinesl text, který se nemusel opravovat a naprosto odpovídal mému aktuálnímu stavu. Přesně popsal mého úhlavního nepřítele - to, že si ve spoustě věcí nevěřím a dávám to tak na odiv, až mi to svazuje ruce. Pročítala jsem si to a říkala mu: ty do mě normálně vidíš! Dan přímoče napsal o mých pocitech, které já se snažím neustále opisovat v jinotajích. Ten text patří k mým oblíbeným a nebojím se skrz něj onu slabost přiznat. Vráťa Šlapák, textař Monkey Business, mi pak přinesl příběh o velrybě, která pluje v moři, snaží se dostat ke svému druhu, ale nedaří se jí to, protože v pubertě neprošla mutací a teď píská na úplně jiných frekvencích. A proto ji její hejno vyčleňuje.

Což je věc, o které jsme mluvily. Problém s nalezením místa v životě.
Přesně. Je to příběh o tom, že jste sami, i když jste obklopení lidmi. Navíc Vráťovi se tenhle text podařilo napsat na zpěvovou linku založenou na dost těžkém frázování. Je to prostě mistr.

Samota, i když je člověk obklopený lidmi. Máte ten pocit pořád?
Teď už ne, s řadou lidí jasem našla řeč anebo se prostě stýkám s těmi, se kterými společnou řeč mám. Ale asi před třemi lety to ale takhle nebylo, měla jsem hodně komplikovaný vztah, problémy s kapelou a v kombinaci s myšlenkami na tátu mě to úplně semlelo. Postavila jsem si kolem sebe zeď a odcizila se lidem. Nevěděla jsem, co si s nimi říct. Oni mi sice chtěli pomoct, ale zároveň věděli, že si musím pomoct hlavně sama.

Nezkoušela jste si v těchhle krizových momentech psát texty sama? Jako terapii?
Vždycky jsem přišla s myšlenkou, kterou jsem si zapsala do jednoho ze svých deseti bloků; bloky miluju a každá návštěva papírnictví končí pro mě v tomhle směru pohromou. Vlastně pořád jsem se snažila něco si zapisovat, všechny příběhy až na dvě zmíněné výjimky vznikly na můj popud. Teď mám dítě a na psaní sice pořád myslím, ale není čas.

Vlastně se to nakonec celé dost hezky sešlo. Dokončila jste desku, porodila dceru a zakonzervovala jedno období.
Hrozně jsem si přála udělat desku do porodu a pak se tím už nezaobírat. Teď se těším, až písničky z desky budu hrát a dám průchod emocím, které se těch dob týkaly. Nebudu brečet ani nebudu naštvaná. Jo, hudba je fakt terapie.

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama