Hlavní uzávěr splínu? Setkání s kamarády, říká Tomáš Klus

Nadšeně vypráví o poezii, pokoře, táborácích s kamarády i Haně Hegerové nebo Jaromíru Nohavicovi. Používá slova jako „poněvadž“ a když přijde řeč na Anetu Langerovou, mluví o ní jenom jako o „Anet“. Tomáš Klus (23), muzikant, herec a sportovec, je tak trošku úkaz. Zápal a nadšení pro život a muziku je cítit ze všeho, co říká a zpívá, a když ho vidíte, jak si jenom s kytarou a jemně zastřeným hlasem obmotá kolem prstu vyprodaný Lucerna Music Bar, všechno, co vám říká, mu rádi uvěříte.

12. října vychází tvoje druhá deska Hlavní uzávěr splínu. Venku je už singl VeSmíru, který mi náladou a poetikou a konec konců i tvou barvou hlasu hodně připomíná…
… Krajča, že jo? (smích)

Jasně, Richarda Krajča z Kryštofa. A po textové, "vyprávěcí"  stránce taky chvílemi Jaromíra Nohavicu. Všichni jste ze severní Moravy, na svém webu Nohavicu uvádíš jako inspiraci. Najednou jako by do sebe všechno zapadlo…
Konkrétně VeSmíru je v rámci desky hodně specifická píseň. Nová deska je velmi barevná, písničky se od sebe žánrově i pojetím dost liší, poněvadž bych hodně nerad, aby u se u ní někdo nudil. Co se Richara Krajča a podobnosti týče, ano, nezastírám ji. Je to v podstatě to samé, jako když generaci přede mnou ovlivnil David Koller a jeho styl zpívání a textování. A protože se mi Kryštof, hlavně tedy jeho starší desky, líbí, budu rád,  když se Richard v písničce pozná. A Jaromír Nohavica? On a Karel Kryl jsou pro mě ikony, ke kterým vzhlížím a kterým jsem věnoval svůj zpěvník, který vychází s deskou.

Poslechněte si VeSmíru

Tvoje texty jsou plné relativně dlouhých příběhů. Jsou čistě tvou prací, nebo ti někdo pomáhá?
Hudba i texty jsou moje. Jsem řazen mezi písničkáře, což je pro mě čest. Písničkaření je totiž pro mě o mnohých slovech a předání myšlenky, což se bez slov neobejde.

Když se vrátím k příběhům v textech tvých písniček, jsou často hodně konkrétní, na druhou stranu dávají prostor, aby si do nich posluchač zasadil svůj příběh, svoji zkušenost.
Z toho mám velkou radost. Jsem proto hrdý na publikum, které si mě našlo, poněvadž to nejsou lidi, kteří poslouchají hudbu jako hudbu, jako kulisu, ale jako básnickou sbírku.

Co rád čteš ty?
(Vytahuje rozečtenou sbírku Vladimíra Holana). Holana, Blatného, Nezvala, Hrubína – mám strašně rád Romanci pro křídlovku, Mikuláška… Mnohem radši čtu poezii, která neobsahuje volný verš, poněvadž poezie podle mě s volným veršem končí.

Jsi ve třetím ročníku na DAMU, písnička DA.Muklův meč z chystané desky na studia tak trochu naráží. Jak se ti na téhle škole studuje?
Studuje se mi dobře, poněvadž dělám věc, která mě baví a která mi dopřává odpočinku od Kluse. Jsem hrozně rád, že jsem se tam dostal, ačkoliv mám spoustu výhrad ke způsobu vedení školství jako takového. Já osobně jsem měl hlavně na základní a stření škole štěstí na pedagogy, kteří nás vedli k dialogu. Takhle to ale dost často není. O tom  právě DA.Muklův meč je – o papouškování, o zbytečném povyšování jednoho nad druhého.

Poslechněte si ukázky z DA.Muklova meče

Jak vnímáš rok a půl mezi  tvou první deskou a dneškem? Obě nahrávky mají podobnou atmosféru i poetiku. Proč by si měli posluchači druhé cédéčko pořídit?
V životě mám hrozně rád výzvy. Myslím si, že to, že jsem dostal možnost desku nahrát, přišlo i proto, aby to poučilo mě samotného o sobě. Teď si nově srovnávám hodnoty do žebříčku, který jsem dřív neměl, a strašně vysoko se na něm ocitla pokora. Může za to celý ten mediální kolotoč, setkání s nejrůznějšími lidmi… Potkal jsem se třeba s paní Hegerovou, která mě utvrdila v tom, že člověk může dosáhnout strašně moc, ale ve chvíli, kde není pokorný, neznamená vůbec nic.

Což tak trochu souvisí i s tvým vystupováním. Na nedávném koncertu Jany Kirschner sis jako předskokan vesele získal vyprodaný Lucerna Music Bar, na konci jsi mu pak za přízeň děkoval sympatickou improvizací. Ty nejsi ani trochu nervózní? 
Naopak, byl jsem nervózní, a byl jsem za to rád, poněvadž nervozita drží člověka nohama na zemi. Ale nervozitu si nechávám pro sebe, nechci tím lidi zatěžovat. Stejně tak na koncertě odhazuju smutek těch písniček, které smutné jsou. Smutek si prožijeme doma, ale na koncertě se pojďme radovat, že jsme se sešli. Jasně, i smutek sice na koncerty patří, ať lidi taky přemýšlejí o svých věcech, ale není dobré nechat je v tom dlouho. Proč by měli platit vstup za to, aby truchlili?

Na nové desce se objevuje i jeden dívčí hlas. Komu patří?
Daně Markové, mé spolužačce z DAMU. Je to pro mě hodně důležitý člověk. Má v sobě takové andělské vlastnosti a zvláštní sdílnost hlasu…Do písničky, kterou zpívá tak, jak jsem chtěl, přinesla ještě hodně svého. Tohle mě fascinovalo třeba i u Anet Langerové. Natočili jsme spolu písničku, což je super, ale pro mě je podstatný, že jsem ji poznal a že se stala jedním z mých nejbližších lidí. Můžu jí ve tři ráno zavolat a říct jí, že se cítím fakt blbě, a ona s tím něco udělá. 

Ty jsi pro Anetu napsal písničku, která vyjde na její nové desce na podzim…
Jsem za to hrozně rád, protože si nedovedu představit, že by ji zpíval někdo jinej. To je můj pohled na Anet a je krásný poslouchat, jak zpívá. Je skvělý vidět, že vnímá věci stejně jako já. Byť nás leckdy spojuje velká naivita, kterou v sobě oba máme.

Vy jste spolu zpívali už loni v zimě. Jak vlastně k vaší spolupráci došlo?
Anet jsem viděl poprvé na festivalu Okoř loni v létě, zrovna jsem psal písničku Navěky. Během jejího koncertu jsem si říkal,  že bych hrozně chtěl, aby ji tahle holka zpívala se mnou. Sebral jsem tedy veškerou odvahu, zaklepal jsem na její karavan a poprosil ji, jestli by si se mnou nezazpívala. Ona mi řekla, ať jí tu písničku pošlu, a do týdne jsme se sešli ve studiu. Při prvním setkání jsme spíš jen tak mlčeli a potichu se poznávali. Vykrystalizovalo to ve velmi blízký vztah. 

Poslechněte si Navěky Tomáše Kluse a Anety Langerové

http://www.youtube.com/watch?v=C5m8iIeJ5_E

Jak už jsi říkal, spolu s deskou ti vyjde zpěvník Já písničkáŘ, což je parafráze na slavnou sadu zpěvníků Já, písnička. Máš za sebou sezení u ohňů do rána?
Áááá, no jasně. To jsou nejhezčí okamžiky, na které nejradši vzpomínám. Když jedu domů, sejdeme se s partou kamarádů u někoho doma nebo u řeky, uděláme grilovačku a hrajeme všechny ty Nedvědy a Frankieho (Frankie Dlouhán, trampská klasika – pozn. red.). To jsou ty chvíle, kdy si říkám: tyjo, tady jsem šťastnej. Je skvělý, že zpívám a dělám to, co mě baví.  Ale to, že doma mám kamarády, kterým je to úplně jedno a kteří mě měli rádi stejně tak před tím, to je moje štěstí a radost.

Na webu o sobě píšeš, že jsi s rodiči sjezdil celou řadu festivalů. Kam se rád vracíš?
Protože jsem byl malý, jezdili jsme spíš na menší festivaly u nás na severní Moravě. Měly takovou specifickou náladu, kterou jsem teď jako muzikant cítil třeba na Stodole Michala Tučného. Ta neuvěřitelná semknutost, pospolitost, rodiče s dětmi na karimatkách…

Tvoje nová deska se bude jmenovat Hlavní uzávěr splínu. Co u tebe funguje jako takový uzávěr?
Právě setkání s mými kamarády. Člověk vypadne do úplně jiný reality a stará se jenom o to, že je s lidmi, který má rád. 

Pocity Tomáš Kluse

.