Dům osvobozený od svých pater: Výstava, která vás dostane

Redakce

Máte rádi netradiční výstavy, nad kterými musíte přemýšlet? Tak to byste neměli rozhodně vynechat tu s názvem Dům osvobozený od svých pater v galerii Kostka. Jedná se o jednu místnost, ve které se odehrává příběh člověka, jehož dům je převrácený. Vnitřek se nachází venku a venek je naopak místem, kde muž bydlí, tudíž vnitřek. Článek pro vás připravila Adéla Špulková.

Cíti-li se tento muž venku jako doma, není to nutně jen proto, že je na čerstvém vzduchu, ale hlavně proto, že začal žít v části světa, která je podobná té, jež je v perské mystice známá jako země nezemě nebo také země nikde. Prostor sem sice zasahuje, ale prostorová logika se posouvá mimo běžné vnímání. Jedná se tak o prostor, který nenajdeme na konkrétním místě. Ale je to ono ʺkde ʺ všech věcí, všech dob. Dostáváme se tak k prostoru, kde náležet lze pouze duchovně.

Takovouto povahu prostoru vytvořily svým projektem Lucie Mičíková a Zuzana Žabková. Název Dům osvobozený od svých pater převzaly z verše od Miroslava Fišmeistera. Hlavní myšlenkou výstavy je prosba, aby se dům osvobodil od svých pater a tím vlastně i od předepsaného řádu svých modulů a nakonec i jejich asociovanou symbolikou. V díle Poetika prostoru od Gastona Bachelarda se uvádí, že dům představuje geometrický prostor. Tím ale přestane být v okamžiku jeho obydlení, kdy se o něm začne snít. Autorky výstavy jsou názoru, že dům je původně mlhavým prostorem expandujících se a smršťujících se věcí.

Při vstupu do výstavního prostoru uvidíte koláž rozličných světlých tvarů – oblouků, pruhů, oválů a dalších, jež dohromady tvoří síť, zatáčky, záhyby, mosty spojující vnější a vnitřní svět, navzájem se pohlcující. V levé části jsou živly – voda (promítaná pomocí vizuálního záznamu ve spodu s vykukující hlavou člověka), země (louka s usušeným senem a člověkem běhajícím ze strany na stranu) a vzduch (most, který nemá konec ani začátek a jako by se jen tak vznášel ve vzduchu). Byl to venek s člověkem. A co čtvrtý živel – oheň? Oheň byl vlastně všude – zákruty z použitého materiálu evokovaly plamínky, černé ʺplátnoʺ dohoření…