Káčin zápisník: O bláznivých matkách, co ještě ani nejsou matkami

Kateřina Horáková

Každej má něco, o čem neustále mluví, i když ví, že tím všechny okolo otravuje. Někdo kluky, co se mu ne a ne ozvat, to mám třeba já, někdo svoje špeky a špatnou pleť, to mám taky já, někdo zase problémy v práci, což mám taky já. Dobře, spoustu těchhle věcí mám já, ale co teda fakt nemám je schíza z dítěte, který jsem ještě ani nepočala.

Děti jsou radost. Asi. Když se podívám na potomstvo svých blízkých kamarádů a příbuzných, musím uznat, že půjčit si tu uslintanou smějící se růžovou věc na pár hodin, hrát si s ní a v případě poruchy vrátit právoplatnému majiteli, je celkem fajn. I když mě to dítě nesoudí, snažím se před ním tvářit jako lepší, veselejší, klidnější a opatrnější člověk, a to se počítá.

Sama sem na tyhle věci (myslím děti) nikdy moc nebyla, ale jak stárnu, tak bych se jim nutně nebránila, to je jasný. Jestli někdy potkám někoho, kdo nebude úplnej debílek a jeho genetická výbava bude stejně kvalitní jako moje, ráda si s ním outěžek či dva umotám. Do tý doby ale hodlám pokračovat v tom, že se tím nestresuju, protože tak by to mělo být. Škoda, že to tak nevidí všichni.

Za poslední týden mi nezávisle napsaly tři kamarádky, který se se svými partnery tzv. snaží. Ani jedný nebylo a ještě pár let nebude třicet, se svýma protějškama nejsou nijak závratně dlouho a ty vztahy jsou v různejch fázích. Ony pokusy taky neabsolvujou sto let, kdy už by teda asi bylo na místě začít se trochu strachovat. A stejně jsou z toho ve strašným stresu a dožadujou se mojí útěchy. Ta samozřejmě přijít může a měla by, když je někdo kámoš, je jedno, jak hloupej nám jeho problém přijde, i tak bychom ho měli minimálně vyslechnout.

Mě to ale v ten moment vlastně trochu děsí a mívám tendence ty holky objímat a aspoň na chvíli je tak zastavit. Všechny tři toho maj na hrbu za deset lidí, takže mi z toho vychází dvě možnosti. Buď se chtějí definitivně uštvat, anebo chtěj otěhotnět, aby se dokázaly z toho kolotoče, do kterýho nastoupily, konečně dostat. Ani jedno není pro to nebohý dítě úplně dobrý.

Co za matku může vzejít z někoho, kdo si úzkostlivě počítá plodný dny a pokud během nich z nějakýho důvodu nemůže mít sex, snese na svůj protějšek i okolí hněv o síle tisíců sluncí? Je to fakt strašidelný. Aby měl člověk dítě, tzn. přived na svět samostatnou bytost, který se bude muset dalších minimálně 15 let docela intenzivně věnovat, měl by na to být připravenej v rámci silnýho partnerskýho vztahu, ve kterým jsou sdílený jistý hodnoty. Zároveň na to ale v ideálním případě musí být ready taky sám za sebe a tohleto bláznění mi teda napovídá spíš naprostej opak.

Dovedlo mě to k takový obecný otázce, která už se konkrétně mejch kamarádek (snad) netýká. Proč si mladej člověk, co vlastně ještě ani nic moc nedokázal a sotva dal dohromady sám sebe, chce pořizovat děti? Jediná odpověď, která z následnýho přemítání vylezla, byla, že potřebuje dát svýmu životu smysl, kterej v ničem jiným než v dítěti nevidí. Mně to přijde trochu smutný, ale víte jak – to jsem jenom já.

Každopádně bych každýmu dítěti, co přijde na svět, přála, aby se narodilo rodičům, který se kvůli němu pomalu nekrmili antidepresivama ještě před tím, než vůbec vznikl jeho první biologickej náznak, jejichž vztah je natolik pevnej, že se po pár letech nerozpadne a kterým po jeho nástupu do první třídy nezačne připadat, že na tenhle shit jsou ještě moc mladý, mají vlastně právo ještě si užívat a že už se o sebe to děcko vlastně postará samo. Vzít si na hrb posranej život někoho druhýho jenom proto, aby se mně samotnýmu dostalo pomyslnýho razítka „dospělý a smysluplný člověk“, je totiž nejhorší věc na světě.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit