Káčin zápisník: O jedinečných chvílích a o tom, jak i mě přemohl sentiment. Pro jednou

Kateřina Horáková

Docela dlouho jsem pracovala na tom, abych místo nonstop plačící sentimentální nány byla tvrdá jako skála, aspoň navenek. Jsou ale momenty, kdy se s tim prostě bojovat nedá. Třeba svatby blízkých kamarádů. Jakkoliv sama ve vztazích moc nejedu, tohle mě prostě vždycky dostane.

„Tak děcka, všichni si zapište 11. 8. příští rok, bude svatba!“ psala nám vloni v létě kamarádka do skupinovýho chatu naší party – a to bylo radosti! Ona a její milej, taky kamarád, jsou spolu už dlouho, maj mimíse a se sňatkem čekali na jedno konkrétní místo, bývalej klášter ve městě kus od Liberce. Celý to teda bylo dost logický a nepřekvapivý, ale všem nám bylo už tehdy jasný, že na týhle akci se strašně dojmem. A taky, že jo!

Přepadla vás někdy myšlenka na to, co se stane, když vám někdo umře a vy třeba nebudete brečet? Se svatbama je to podle mě dost podobný. Je to logický vyústění vztahu, když se dva maj rádi a chtěj rodinu, tak je to naprosto standardní krok. S tímhle jsem se taky během obřadu docela dobře držela jen lehce dojatýho úsměvu. Jenže pak přišla chvíle, kdy si ti dva dali první novomanželskou pusu. A že to byla pusa! Jak na povel sem zkřivila obličej a rozbulela se jako želva. Žádný decentní zamlžení očí, prostě regulérní pláč.

Ten moment byl jednoduše hrozně krásnej a čistej. Dostalo mě to do kolen navzdory veškerý mý odolnosti a všem přípravám. Uchýlila jsem se teda blíž k ostatním kamarádům, abych zjistila, že na tom nejsou o moc líp. Můj nejlepší kámoš sice navenek vypadal jako nejvíc cool rocková star, ale zpod černejch raybenek se mu valily slzy jako hrachy. „Seš vožralej, nebo brečíš?“ ptal se ho další člověk z party, čimž se ta dojemná chvíle trochu naředila a bylo po pláči.

Jenže svatbu nedělá jen ten jeden moment. Když jsme asi o deset hodin později seděli v malý skupince posledních přeživších v gotickým výklenku, dopíjeli zbytky vína a dívali se, jak temně modrý a hvězdama posetý nebe nad rozbořeným kostelem postupně bledne, říkám: „Uvědomujete si, jak jsou tyhle chvíle hrozně vzácný? Já nechci bejt moc měkká, jo, ale podívejte se. Sedíme tu, už ani nemluvíme, jsme úplně nadraný, ale jak se usmíváme a objímáme… To je tak hrozně hezký. To se ani nedá zachytit jinak, než si to co nejvíc vrýt do paměti.“ Za normální situace bych za takovej romantickej výžblept dostala pořádný čoudy, tohle bylo ale fakt tak výjimečný, že jsme se akorát chytili za ruce a dál si to užívali, dokud jsme fakt už úplně neodpadli.

Celej ten den byl skvělej. Ačkoli jsem instagramovej šílenec, dokonce jsem ani moc nefotila, protože se mi to chtělo spíš odžít, než zachycovat. Do měsíce mě čekají ještě dvě svatby, obě budou podobně dojemný a já se už teď děsím toho, jak moc budu zase bulet. V takových situacích si řikám, že mít tam mužný rameno, do kterýho se dá oteklej rudej obličej schovat, je vlastně docela fajn… Ale nebojte, ono mě to zase brzo přejde!

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit