Recenze: Soudržnost jinak skvěle zrežírovaného Sicaria poměrně skřípe
„Nic z toho, co uvidíš, nebudeš chápat. Až na konci ti to začne dávat smysl.“ Tak vítá podivný spolupracovník CIA s nejasnými motivacemi Benicio Del Toro v Mexiku vyšetřovatelku Emily Blunt, jež je na stopě drogového kartelu, který už v USA spáchal pár hromadných vražd, a kdo ví, co všechno má ještě v plánu. Přečtěte si recenzi Martina Svobody.
Netrvá dlouho, vlastně stačí přejet hranice a připlést se okamžitě do přestřelky, a hrdinka dramatu Sicario: Nájemný vrah kanadského režiséra Denise Villeneuva se ve vyšetřování skutečně ztratí a pochopí, že hranice mezi zemí svobody a středoamerickým peklem patří mezi místa, kde platí jiný druh spravedlnosti, kde sotva začnete citovat zatčenému paragrafy.
Nelze nevzpomenout na kultovní Dotek zla Orsona Wellese, brilantní noirovou kriminálku, jež na rovněž na americko-mexiské hranici dokazovala relativitu systému, v němž musíte ke svému cíli překročit pořádnou hromadu mrtvol, abyste zjistili, že bez kréda „účel světí prostředky“ se neobejdete a ve střetu s protivníkem se musíte stát nekompromisními hajzly, pokud chcete udržet pořádek. Sincaro dochází ke stejnému zjištění, jen bez žánrové nadsázky a bez naděje na východisko. Naopak se snaží tvářit tak tvrdě syrově, jak jen dokáže.
Villeneuve se po Požárech a Zmizení (a před pokračováním Blade Runnera, které mu bylo svěřeno) nachází na špici. Milují ho filmoví teoretici a diváci ho vždy přinejmenším respektují, protože i když mnohdy nechápou, co se v jeho filmech děje, rozhodně jeho práce působí už na pohled velmi precizně a zvládnutě.
Což může být i trochu problém. Soudržnost jinak skvěle zrežírovaného Sicaria poměrně skřípe. Jasně, nemáme chápat, co se děje, když to říkal Benicio. Přece by nám nelhal. Ale ve filmu je několik vynikajících scén, kdy vyloženě netušíme, proč zde hrdinové jsou, kdo je jejich nepřítelem, čeho se snaží dosáhnout. Jde jistě z větší části o záměrně neuspokojení diváka a narušení žánrových pravidel, jenže když se ze všeho nakonec vyklube celkem banální příběh pomsty, lze ztratit většinu důvěry v to, že šlo skutečně o sofistikovanou stylizaci vyprávění, a ne náhodné kupení krásných záběrů. Do sebe zahleděná strnulost Sincara, který se bere v každé své minutě smrtelně vážně, aby nakonec došel k triviálnímu východisku, pak rozhodně nepotěší.
Metahodnocení se však i tentokrát šplhají do záviděníhodných výšin, takže si jde jistě tuhle tvrdou kriminálku užít. Jen bych byl s Villeneuveovým adorováním opatrnější. Že Blade Runner je v dobrých rukách, ale nesnese pochybnost.