Strach(y) ze tmy

Stefan-Titka

Povídkový film Strach(y) ze tmy si klade za cíl prozkoumat to, co už velmi jasně předesílá samotný název – strach člověka. Koncept povídkového filmu je v tomto případě velmi vhodně zvolen – strach není něco, co jednoduše popíšeme, ale skýtá v sobě mnoho podob. Tyto polohy se animovaný film Strach(y) ze tmy snaží přiblížit prostřednictvím jednotlivých tvůrců, kteří nahlížejí na toto téma ve svých příbězích každý po svém.

Problém s povídkovými filmy je ten, že ne všechny části jsou vždy na stejné úrovni. Povídkový film Čtyři pokoje je ve výsledku špatný, ale přesto poslední dvě povídky Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze vytahují tento film alespoň do kategorie průměrných. Strach(y) ze tmy netrpí sice tak markantním rozdílem v kvalitě příspěvků jednotlivých animátorů, ale přece jen se stejnému neduhu tvůrci nevyhnuli ani tady. Postupně jsme zváni do světa strachu v příbězích o muži, který nezvládá své rozběsněné psy, o holčičce, posedlé duchem mrtvého samuraje, muži, jehož láska ke hmyzímu světu dovede až k nečekaně stejně naladěné přítelkyni, o chlapci, který po letech přijíždí do rodného kraje a vzpomíná na hrůzu skrytou v místních bažinách, a konečně nejlepší povídku z celého kompletu o muži, který bohužel pro něj najde útočiště v opuštěné budově posedlé duchem ďábelské ženy. Je to až poslední příběh, který rozebere strach ze tmy do posledního detailu a vyhraje si s fascinací kontrastu mezi tmou a světlem nejlépe. A asi budete překvapeni, jak moc na vás může působit „pouhá“ animace a zvuky. 

Co filmu nelze upřít, to je právě výborná atmosféra. Všechny příběhy na vás působí a každý trochu po svém. Charles Burns a jeho hmyzí příspěvek na vás dýchne kafkovskou depresí a připomene Proměnu. Burnsova technika je velice originální a ani českým čtenářům „knih s obrázky“ toto jméno už není neznámé (nedávno u nás vyšlo jeho nejznámější komiksové dílo Černá díra). Na Burnsově kresbě je vidět inspirace expresionistickou estetikou – výrazné hry bílé a černé, silný kontrast světla a stínu, ostře tažené kontury. Proti tomu stojí příběh japonské holčičky, jehož poetika se snaží naopak těžit z kontrastu „pěkné“ kresby spojené s hrůzou. Jelikož se valná část příběhu odehrává ve snu, jednotlivé obrazy nedrží příliš pohromadě a víceméně úmyslně se rozpadají do surreálné polohy, aby příběh nakonec skončil tak jako končí i naše sny – někde v půlce, s nezodpovězenými otázkami.

Nijakým je příběh o muži s houfem psů, kteří se postupně odtrhávají z vodítka. Problém je i v tom, že právě nejslabší článek je rozdroben po celém filmu a tvoří určitá intermezza mezi jednotlivými příběhy. Kresbě se nedá upřít působivý surový ráz, ale samotný „příběh“ by vystačil na jednu upachtěnou anekdotu. Podobně podivnou vložkou je i hlas ženy (Nicole Garcia), která pod různé měnící se tvary vypráví o svých pocitech a různých nesouvisejících tématech. V tomto případě je ona podivnost myšlena v dobrém. Díky podmanivému hlasu vypravěčky a experimentálním obrazcům na plátně dostává obraz skoro až hypnoticky hravý charakter.

Strach(y) ze tmy jsou tak nakonec příjemným osvěžením v době kralování studia Pixar, jehož dokonalá animace se stává synonymem animovaného filmu. Minimalistická technika a lehce experimentální punc možná nedokáže soupeřit s veselými zvířátky nebo osamělými roboty a zaručuje filmu spíše „artové“ (skromnější) publikum, nicméně pokud si občas rádi dopřejete „dospělejší“ animaci, s filmem se nespálíte. Strach(y) ze tmy mají šanci vás když ne už vyděsit, tak alespoň lehce nepříjemně poškádlit.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit