Štítek Reklama
9. 10.2014

Ivan Hlas a Ondřej Hejma: Romantik a skeptik mluví o citech z Hanspaul City

  • Článek
Více článků jako tento
Motiv detailu novinky

Ivan Hlas a Ondřej Hejma - Autor fotografie: Warner Music

Na Hanspaulce, kde se jako teenageři potkali, už třicet let nebydlí, přesto se na ni pravidelně vrací. Spolu tam taky založili skupinu Žlutý pes. S Ivanem Hlasem (60) a Ondřejem Hejmou (63) jsme se potkali v dejvické kavárně, na místě, kde dřív fungoval jejich oblíbený pajzl Kosáč. Ideální prostor pro historky ze společné minulosti - třeba o tom, jak do hudební soutěže poslali písničku Ráno, kterou omylem nahráli obráceně. Jejich (staro)nové songy si aktuálně můžete poslechnout na zbrusu nových deskách Vítr ve vlasech (Hlas) a Stroj času (Hejma a Žlutý pes).

Jak dlouho na Hanspaulce nežijete?
Hlas:
S roční přestávkou od roku 1985. Byli jsme velká rodina a měli jsme ve zvyku sestěhovávat se dohromady. Jenomže jak se rodily nové děti, do hanspaulského bytu jsme se pak už nevešli.
Hejma: Od roku 1983. Když se narodila dcera Tereza, všechno jsme prodali, vzali si půjčku a postavili jsme si domek v Řevnicích.

Na Hanspaulku se ale vracíte, například každé léto tu hrajete na různých festivalech.
Hlas: Pořád tu mám kamarády, takže když jdu na pivo, jdu sem.
Hejma: Když jsme tady naproti přes ulici ve studiu Faust natáčeli poslední desku Žlutého psa Stroj času (viz box), všechno to na mě dýchlo a vzpomněl jsem si, co jsme tu prožili. Šestka je prostě dobrá! Bydlí tu taky dcera, kamarád Petr Šabach, jede sem metro, je tu zeleň…

…taky trochu vesnice to je.
Hejma: To mi evidentně vyhovuje! Jsem vlastně vesnický chlapec.

 IVAN HLAS a ONDŘEJ HEJMA

Ivan Hlas (*1954) se s Ondřejem Hejmou (*1951) potkal na pražské Hanspaulce v roce 1970. Hráli spolu v kapele Žízeň, s bratry Tesaříkovými, kteří tehdy byli vynikající sportovci, chvíli působili v Yo Yo Bandu. V roce 1978 se Hejma po návštěvě USA rozhodl, že založí skupinu, která by kromě folkových písniček hrála taky „něco jako Rolling Stones“. Spolu s Ivanem Hlasem, kytaristy Janem MartinkemPetrem Roškaňukem a basákem Tondou Smrčkou založil v roce 1978 Žlutého psa. „Kluci pak začali do naší hudby vnášet prvky jižanského roku, který my jsme s Ivanem ani neznali. Ale velmi mě to čaplo. Navíc to tehdy bylo originální,“ vzpomíná Ondřej Hejma. Příklon k tvrdšímu rocku ale Ivanovi Hlasovi nesedl („ani jsem na to neměl hlas“), a tak ze Žlutého psa v roce 1982 odešel a založil skupinu Navi Papaya.

Zatímco Ondřej Hejma stále koncertuje se Žlutým psem, s nímž nedávno vydal album Stroj času s vesměs nikdy nevydanými písničkami z 80. let, Ivan Hlas se drží folkrocku s triem (Norbi KovácsJaroslav Olin Nejezchleba). Na začátku září jim vyšlo album Vítr ve vlasech.

Co se vlasů týče, Ivan Hlas měl krátký sestřih pouze na vojně, Ondřej Hejma po škole, když byl na rok v reklamní agentuře Rapid. „Stříhat jsem se definitivně přestal někdy v sedmdesátých letech,“ říká.

Na zmíněných hanspaulských hrají i souputníci z tehdejších dob, kapely Yo Yo Band nebo Krausberry. Když se potkáte, jdete spolu na pivo?
Hlas: Spíš ne. Ale my se potkáváme i jinde. Nedávno jsem měl v sobotu čas, a tak jsem šel do Malostranské Besedy na koncert kamarádů OOZa Wooden Shoes.
Hejma: Hudebního bratříčkování je až dost na koncertech a festivalech, takže vedle toho spíš tíhnu k soukromí. Dřív jsme ale s kapelou zkoušeli, hráli, pařili, dokonce i na společnou dovolenou jezdili.
Hlas: Společný dovolený už si vůbec nedokážu představit.

Vy máte, Ivane, na nové desce Vítr ve vlasech písničku Dávný cityHanspaul City. Hádám, že je to pro vás pořád velké téma.
Hlas: Časy, o kterých zpívám, mám spojené s místem, kterému se říká velká louka. Když zavřeli hospodu U Tyšerů (slavný Houtyš, pozn. red.), nebylo dopovězeno, nebylo kam jít. Kdo měl peníze, nakoupil pití a šlo se na velkou louku. Tam jsme udělali oheň, hráli a nemohli se rozloučit. Často na to při psaní vzpomínám. Zrovna Dávný cityHanspaul City vznikla tak, že jsem asi v osmnácti napsal první sloku, pak jsem ji odložil...
Hejma:…kam ? Máš to v hlavě?
Hlas: Jasně! Co se udrží v hlavě, to by většinou mělo platit i po letech. Na sloku jsem si vzpomněl, předělal rytmus a ostatní sloky dopsal s pocitem osmnáctiletého kluka.

Ondřeji, i vy máte v souvislosti s Hanspaulkou pocit osmnáctiletého kluka?
Hejma: Naplno jsem to prožil právě letos. Ne nadarmo jsme naše nové album nazvali Stroj času, protože písničky vznikly tehdy a přímo na Hanspaulce. Najdenou jsem byl zpátky uprostřed toho všeho. Absolutní retro se vším všudy.

Ráno - ukázka společné písničky Hejmy a Hlase

Na Stroji času je i Ráno, což byla v polovině 90. let jedna z nejoblíbenějších táborových písniček našeho hanspaulského skautského oddílu. Znali jsme ji z kazety Ivana Hlase, takže mě překvapilo, že jste ji napsali spolu, Ivan text, Ondřej hudbu, jako dvacetiletí už na začátku sedmdesátých let.
Hlas: To bylo hned! Ondřej přinesl muziku…
Hejma: …tři akordy v různých variacích.
Hlas: Tři dobrý akordy!
Hejma: Složili jsme ji, protože jsme se hlásili do soutěže o ptáka Noha písničkářského sdružení Šafrán.
Hlas: Do soutěže jsme ovšem museli dodat víc písniček. Švagr měl nový kazetový magnetofon, a tak jsme si řekli, že to nahrajeme na něj. Jenomže jsme to točili narychlo, pásek jsme pravděpodobně otočili a na kazetu nahráli všechno obráceně. Z očekávané výhry nebylo nic, jen kazeta nám přišla poštou zpátky. Pak jsme si písničku chtěli z piety poslechnout na večírku, a když jsme ji pustili, ozval se zvláštní zvuk, jako když začínají hrát varhany, a pak se místností rozeznělo místo Ráááno Onáááár. Na to nikdy nezapomenu.

Ondřej Hejma a Ivan Hlav s roce 1972 s Žízní. Foto Ivan PoleňákKolik jste toho vlastně vy dva dohromady napsali?
Hejma: Moc ne. Ačkoliv Ivan je o tři roky mladší, měl v době, kdy jsme se potkali, desítky písniček. Už tehdy byl osobitý, nepsal ani folkové, ani popové texty, vzdáleně vycházel z americké muziky a já se to chtěl od něj naučit. Jako autorská dvojice jsme párkrát dokonce vystoupili na veřejnosti.
Hlas: Bavilo mě, když jsme spolu psali texty, třeba Copánky pro Janu Kratochvílovou. Já jeden verš, Ondřej druhý, já byl za romantika, Ondřej za skeptika. Ale díky tomu byly naše texty příjemně civilní.

Když mluvíme o psaní a skládání, existuje něco, co byste jeden od druhého bral?
Hejma: Já u Ivana vždycky obdivoval jeho poetický nadání. Myslím, že jsem se od něj naučil, že se člověk nemá bát jít za hranu, nedržet se v ustálených obrazech.
Hlas: Mně by zase bavil civilní náhled a ironie. Občas se o to v textech pokusím, ale nevychází mi to.

Oba jste chvíli spolupracovali se skupinou Yo Yo Band. Málo se ví, že Ivan Hlas je autorem slavného textu Karviná. Nenapadlo vás nechat si ho pro sebe?

Hlas: Ne. Píšu vždycky na hudbu, a tuhle jsem dostal od Jiřího Šímy z Yo Yo Bandu. Text tehdy vznikl jako osobní zážitek po koncertě v Karviné, kdy mi kapela řekla, že už se mnou nechce hrát. Šel jsem se v divné náladě projít po městě, a když jsem se pak s pocitem bezmoci vrátil domů, text o Karviné do melodie výborně sednul.

Karviná, hit Yo Yo Bandu. Text je Ivana Hlase

 

Karel Gott jako James Bond. Text je Ondřeje Hejmy

Ondřeji, vy jste napsal text Jako James Bond pro Karla Gotta, Saša jede od Těžkýho Pokondra je taky váš. Píšete ještě pro někoho?
Hejma: Moc ne. Zdaleka nejsem tak plodný jako Ivan, vždycky musím najít nějaký epický příběh. Ale vzpomínáš, Ivane, jak jsme psali pro Hanu Hegerovou?

Povězte.
Hejma: Na začátku 80. let jsme hráli v Lucerně, kam přišla i Hana Hegerová. Asi se jí to líbilo, tak mi zavolala, jestli bych jí neotextoval nějaký šanson. Řekl jsem, že text napíšeme s Ivanem, který tehdy pracoval v kotelně. Jednoho dne jsem tam za ním přišel, otevřeli jsme víno a v kotelnických zplodinách zkoušeli psát. Nešlo nám to, ale nakonec jsme dali dohromady docela slušný text. Hegerová mi pak opět volala a chtěla, abych jí text přečetl do telefonu. Recitovat slova bez hudby, to je to nejhorší, co se může stát! Chvíli poslouchala, řekla, že je to zajímavé, zavěsila a už nikdy nezavolala. Posléze se obrátila na Michala Horáčka.
Hlas: Kdybychom tehdy v kotelně měli den, kde jsme teď mohli být!

Poslechnět si Ivana Hlase a Žlutého psa, kapelu Ondřeje Hejmy, v Youradiu

Oba jste nedávno napsali knížky, Ivan autobiografické vzpomínky Za barevným sklem, Ondřej dvojičku FejsbukAmerický blues. Je při psaní knihy výhoda, když má člověk textařskou praxi?
Hlas: Asi jo. Když čtu delší text, většinou poznám, že dotyčný dělá muziku nebo píše básně. Mívá to rytmus.
Hejma: Při editaci delších textů dám taky hodně na rytmus. Důležité taky je, že muzikanti většinou nemají zábrany, už jsou otrkaní na veřejnosti. Něco napsat a prezentovat to, dát se všanc může být pro začátečníky problém, což docela chápu.

Na Facebooku se teď lidé navzájem vyzývají, aby napsali seznam deseti nejoblíbenějších knih.
Hejma:
Já už jsem svůj seznam napsal!

Jaké jsou vaše nejoblíbenější knížky?
Hejma: Rozdělil jsem je do životních etap. Dětské knížky o Neználkovi.
Hlas: Já tam mám Andersena, jeho pohádky můžu číst v různých intervalech pořád.
Hejma: Pak jsem přešel na Vlaštovky a Amazonky.
Hlas: Já taky.
Hejma: A pak už mi naskočily knížky, které jsem četl na fakultě, všechno v angličtině. Zjistil jsem při tom, že zhruba v roce 1968, co jsem se naučil anglicky, jsem prakticky přestal číst česky.

Proč? K tuzemským autorům se nevracíte ani teď?
Hejma: Málo. Nenarazil jsem na českou knížku, která by mě nějak zaujala, neřkuli strhla. Zkoušel jsem tutovky jako Viewegha nebo Topola, ale ani to mě nechytlo. Neříkám ale, že znám všechno.

Vy jste, Ivane, vyučený knihkupec a v knihkupectví jste pracoval. Předpokládám, že vás české knížky bavily.
Hlas: Museli jsme mít přečtený celý sklad, abychom zákazníkům dokázali poradit. Mám moc rád fejetony a povídky od Jaroslava Haška, rád se taky vracím k Na východ od ráje od Johna Steinbecka. Dokonce jsem se byl podívat na Fremont Peaku, o kterém se v knížce mluví.

Fotogalerie

Mohlo by tě také zajímat

  • Článek
YouRadio

Začni poslouchat, co tě baví

iStyle
Štítek Reklama