Dredaktorka Pavla bloguje: V týdnu nepiju!
Teda většinou. Někdy ale zapomenu, proč vlastně přes týden nepiju. A říkám si: Vždyť celá Praha leje od pondělí do pátku! Tak proč ne já?! Na odpověď si vzpomenu hned druhý den ráno.
Nešlo by ani o to, že musím vstát. Ani o to, že musím pracovat. Jde o ten přesun do práce! Bydlím mimo civilizaci, takže abych se dostala do kanclu, musím jet busem a následně metrem.
Znáte vesnické autobusy? Zastavují každých sto metrů, a i když je venku mínus dvacet, vevnitř je vydýchaný vzduch a třicet stupňů. Minule jsem se před cestou nenajedla, a celou svou životní energii jsem musela věnovat na to, abych se s paní vedle mě nepodělila o žaludečních šťávy. Jako jediný způsob, jak to přežít, se mi jevilo svlíknout si co nejvíce oblečení a příkládat končetiny a obličej na studené, zamlžené sklo. Asi nemusím podotýkat, že to mělo u spolucestujících velký úspěch. Tentokrát jsem si teda řekla, že se najím.
Jenomže hodit do sebe během prvních třech minut po probuzení tvarohový koláč, dvě vajíčka, zapít to litrem šumáku, horkým kafe a vyběhnout kopec nakloněný v úhlu devadesát stupňů, to taky není úplně dobrý nápad. Ještě horší je, když hned na zastávce potkáte někoho známého a musíte celou cestu komunikovat. Mezi univerzálními odpověďmi polykáte na vzduch se deroucí zvratky a počítáte vteřiny do vystoupení.
Přes týden nepiju. Dokud zase nezapomenu.
