Káčin zápisník: „Nemám o tebe zájem“ desetkrát jinak

Kateřina Horáková

Seznámit se s někym novým, kdo vás nechce hned vohnout nebo aspoň omámit a osahávat vás, a dokonce vás třeba je ochotnej vzít na rande, je v roce 2018 těžký. V mý sociální bublině teda rozhodně. Ale párkrát se mi to stalo. Bohužel, střízlivý rande není rozjetej večírek…

Většina lidí kolem mě se dává dohromady tak, že se někde vykalí, s někym se spustí a druhej den doufaj, že to bude furt dobrý. To samozřejmě trochu přehánim, ale ne zas tak moc. Seznamujeme se na mejdanech, holt jsme takový. A najít v tý tmě a marnosti někoho, kdo vás chce vzít prostě na kafe a druhej den si to pamatuje, to je skoro nemožný. Ale stává se to.

Bohužel to naráží na úplně jinej problém. Celá tahleta výborná generace má pocit, že je všechno jednoduchý. Že během prvního rande pochopí, že ten druhej je jejich osudovej partner a že bude všechno krásný a sluníčkový. Pěkná blbost. Jasně, že by tam od začátku mělo bejt něco, proč vás ten člověk zajímá víc než jiný lidi, ale vztah, a tim myslim pořádný partnerství pro život, je dřina. Je to snaha dvou samostatnejch, plnohodnotnejch bytostí žít pospolu a ještě navíc šťastně a láskyplně. To není žádná prdel!

Někteří možná tuší, že tenhle děsně moudrej elaborát vychází z toho, že jsem teď párkrát byla na rande, ale jenom na tom prvnim. Jste velmi všímaví! Těch schůzek bylo ale tolik, že je statisticky nemožný, aby to bylo mnou. Fakt sem se snažila, ale ne zas moc, prostě pohůdka, několikrát jsem se dokonce ani neopila jako dobytek. Prosim vás, ani já nejsem takovej manťák, jo? Jde o to, že jsem přímé a rázné děvče, tedy když mě někdo vyvede, přijde mi to oboustranně fajn a ten člověk už se pak neozve, tak se ho většinou zeptám, co má, sakra, za problém. Někdy odpověď přijde, někdy ne. A když jo, tak to fakt stojí za to.

Ester a Josefínu všichni známe a i když už je to trochu tahaný z paty, furt je to skvělá myšlenka. Sama jsem jim poslala mnoho příspěvků, ale ne všechny mi holky zveřejnily, a tak bych se teď ráda pochlubila vám svým osobnim žebříčkem top zpráv právě od těch kluků, se kterýma jsem po obdržení následujících vzkazů už buď nekomunikovala vůbec, nebo jen velmi krátce a rozhodně už sem je pak nikdy neviděla. Se všema jsem měla jedno, max dvě randíčka a to vybírám jen z posledního půl roku.

  •  „Ty seš prostě sama, protože seš tak rozhodnutá.“
  • „Já hledám holku pro život, a to ty nejsi. Můj život je divnej a tvůj normální.“
  • „Ta holka, co ti psala, s tou už nejsem, ale ona je úplně šílená, můžeš mi pomoct a napsat jí, že se neznáme? Tady nejde o tebe a o mně, ale o ŽIVOT!“
  • „Bohužel ti za stávající situace nemohu nijak pomoct.“
  • „Doufám, že teď nezačneš bejt hysterická. A když jo, tak to rozdejcháš, neboj.“
  • „Jsi skvělá a vážím si tě. Tak se opatruj.“
  • „Já sem prostě sociopat. Promiň.“
  • A moje oblíbená zpráva od jednoho, se kterejma těch rande teda bylo víc, kterej mi tak trochu, trochu dost, kecal, což mě tak trochu, trochu dost, vytočilo… „Že tvoje ego nekouslo, že sem se z tebe neposral, jak si zvyklá, to je přece tvůj boj.“
  • Plus dvakrát bonus od mejch kamarádek, jeden je evergreen a druhej dodnes nechápe nikdo, komu to já nebo kámoška vyprávíme; „Když já prostě randim se svojí prací.“ a „No tak sem ti ve všem lhal. No a co?“

Lidi, napsat někomu, kdo se vás ptá, jestli něco, nebo nic, že teda nic, je super a dělejte to dál. Je to tisíckrát lepší, než mrtvej brouk. Ale dělejte to aspoň trochu při smyslech, jo? Dík.

swipe helper

Mezi články můžete přecházet pohybem prstu na displeji do stran

zavrit