Káčin zápisník: Nudíte se? Kašlete na medvídka mývala a pokuste se najít si v Praze byt za normální peníze

Kateřina Horáková

V životě člověka přicházej takový ty zlomový chvíle. Momenty, který vás posunou. Ten můj poslední se objevil ve chvíli, kdy se přítelkyně mýho spolubydlícího, která u nás oficiálně nebydlí ani nám nic neplatí, hodinu sprchovala mezi 7 a 8 ráno ve všední den. Právě tehdy sem si řekla, že na tyhle srandy už sem stará a přestěhuju se sama.

„Ty chceš bydlet sama? To ti bude hrozně smutno,“ sdělila mi máma, když sem jí oznámila, že po 27 letech života v pokoji/bytě sdílenym s někym si hodlám sehnat svůj vlastní prostor, kde mě nebude votravovat nikdo kromě mejch koček. Ano, mami – that´s the point! Když vás každej den od sedmi od rána otravujou lidi, vy pak přijdete domu a tam jsou další lidi, dá se to vydržet jen omezenou dobu. Je mi 27 a ta doba právě teď skončila.

Jenže všichni víme, že kvůli vybydlenýmu centru, Airbnb a dalším věcem, kterejm nerozumim, jsou už pár let ceny bytů a nájmů v Praze šílenější než vesnická holka po šesti panácích a rozhodně nemaj v plánu klesat. Můj budget je slušnej, ale omezenej + mi přijde totálně nesmyslný dát půlku výplaty na zaplacení místa, který ani není moje. Ale moje psychický zdraví a životní pohodlí je mi milejší než cokoliv, nedá se svítit.

Zaklekni…

Začala sem teda rozhazovat sítě, protože mi bylo rovnou jasný, že jinak než přes známýho normální byt na normálním místě za normální prachy prostě neseženu. A taky jó! Garsonka v přízemí na tom nejhnusnějšim Žižkově s mřížema na vokench, čistej nájem 12 tisíc. Plus internet, energie, poplatky, kauce, provize. Slovy klasika: Nemyslim si. Po tejdnu intenzivního hledání a probírání se nabídkama jsem svoje původní razantní stanovisko „od 1. září stůj co stůj bydlim jinde“ změnila na „hele budu v klidu hledat, a když nenajdu, tak holt nenajdu“.

Po dalším tejdnu sem objevila pár slušnejch kousků, ale nastal jinej problém. Co nebylo pryč asi tak za dvě vteřiny, tam dělal majitel Zagorku. „Zapoj svůj šarm. Uplať ho. Nebo budeš muset zakleknout, no…“ radil mi kolega a upřímně, tyhle věci vůbec nebyly řešení přitažený za vlasy.

Jděte pod most

Vzhledem k tomu, že se barvim na bílo, sem si šedivý vlasy najít nemohla, ale kdyby to šlo, podle mě bych jich vytahala z hlavy milion. Dva tejdny lehce aktivního hledání bydlení a moje nervy se válej v kýblu. Řešení nakonec nabíd můj šéf, kterej má volnej byt k pronájmu. Poměr cena/výkon je super, stěhovat se můžu kdykoliv. Jako furt budu platit dvojnásobek svýho současnýho nájmu, ale s tim sem počítala, protože teď mám jen jeden malej pokoj a navíc je ještě extrémně levnej. Takže sem po tom skočila a nemusim to řešit. Nádhera!

Každopádně, pokud jste měli v mysli, že byste se chtěli v rámci hlavního města stěhovat – nedělejte to. Ještě jednou – nedělejte to, a nebo rovnou jděte pod most. Pokud nemáte neomezený finance nebo hodný nadřízený, nemáte šanci. Fakt.