Michaela cestuje: Exotická Srí Lanka

Michaela Maršálová

Nikdy jsem nebyla v Asii a rozhodla jsem se to změnit. Ideální příležitostí se stala naše svatební cesta s manželem. A vzhledem k tomu, že jsem mistr v plánování (občas je to otravné), dala jsem dohromady cestu snů.

Srí Lanka, úředním názvem Srílanská demokratická socialistická republika, je ostrovní stát v jihovýchodní Asii, nacházející se v blízkosti poloostrova Přední Indie na ostrově Cejlon, což byl také do roku 1972 oficiální název tohoto státu. Od Indie je ostrov oddělen Palkovou úžinou, přes niž se táhne řetěz korálových útesů zvaný Adamův most. Na východě se nachází Bengálský záliv, na jihu Indický oceán. Největším městem je Colombo. Hlavním městem je Šrí Džajavardanapura Kotte, které je vlastně předměstím Kolomba.

Tak praví Wikipedie. Co jsme zjistili my?

10 dní

Dva měsíce před odletem na svatební cestu jsem studovala Srí Lanku na internetu. Zkoumala jsem, jaká místa stojí za vidění, jakými dopravními prostředky se tam dostat, jaké nemoci tam člověk může chytit i jakému náboženství místní lidé věří.

V plánu bylo být tam deset dní, pak strávit pět dní na Maledivách, a pak se vrátit do Prahy. Mám akčního manžela, který chtěl projet Srí Lanku křížem krážem, tak jsem k tomu tak během plánování postavila. Tohle z toho vzešlo.

Naše cesta

  1. den. Z Prahy jsme letěli do Šardžá, poté na letiště ležící u Colomba. Přiletěli jsme hodně brzy ráno. Na letišti jsme si vyměnili půlku dolarů a přesunuli se autobusem do Colomba. Tam jsme si na vlakovém nádraží vyzvedli lístky na vlak na náš pozdějí výlet z Elly. Lístky jsem kupovala už v Praze. Doporučuju to udělat taky, protože se jedná o velmi frekventovanou trasu a lístky bývají zamluvené i měsíce (!) dopředu. Z Colomba jsme jeli vlakem do Galle, odkud jsme jeli tuk-tukem do našeho ubytování na pláži Unawatuna. Až sem pojedete, nelekněte se, že u všech hotelů na pláži jezdí vlaky. Koleje vedou u pobřeží, a tak pokud chcete bydlet jen pár kroků od pláže, musíte přežít projíždění vlakových souprav kolem vašich oken. Po ubytování jsme si dali šlofíka, protože jsme byli po 24hodinové cestě vyčerpaní. Odpoledne jsme se vydali na pláž, která se moc nelíbila a byly tam celkem velké vlny. To je ale dobrý poznatek pro všechny surfaře – kdo miluje surfování, na Srí Lance se vyřádí.
  2. den. Po snídani od domácího jsme se s ním svezli tuk-tukem do Galle, což je krásné přístavní město postavené v koloniálním stylu šestnáctého století. Tam jsme se s krosnami na zádech promenovali přesně v poledne, takže bylo vedro na padnutí. Odpoledne jsme vyrazili autobusem do Mirissy. Autobusy jsou tady nejlevnější dopravním prostředkem. Pokud budete jezdit tuk-tukem, smlouvejte. My počítali cca 50 rupií na kilometr, ale místní jezdí podle nás tak za 15 rupií na kilometr… V Mirisse jsme se prošli po pláži (s krosnami na zádech), omrkli Parrot Rock, což je malá skála pár metrů od břehu, na kterou se dá vylézt po diskutabilních schodech, a vydali se na Coconut Tree Hill, což je krásný výběžek do moře s hájem kokosových palem. Tam se mi moc líbilo. Poté jsme si na pláži dali večeři a vydali se autem k Udawalawe, kde jsme měli domluvené safari na další ráno. Domluvený jsme měli z Prahy i odvoz, což doporučuju. Je to podle mě lepší (levnější nevím) než nahánět auta přímo na místě.
  3. den. Vstávali jsme v 5 hodin ráno, abychom se kolem sedmé probojovali kolonou aut a dostali se na safari Udawalawe. Parkem jsme projížděli cca tři hodiny. Viděli jsme slony, ptáky, krokodýly, buvoly a opice. Fakt to byl zážitek, který doporučuju! Následně jsme se vrátili džípem do ubytování, slupli snídani a vyrazili (opět dopředu domluveným) autem do našeho dalšího ubytování v horském městečku Ella. Tam jsme to nejdřív nemohli najít, ale nakonec jsme se dobrali k hotelu a šli se projít k mostu Nine Arch. Je to turistická atrakce, ale dá se to přežít.
  4. den. Ráno jsme se nasnídali za asistence opic, které nám chtěly ukrást jídlo, ale ubránili jsme si ho. Poté jsme vyjeli na celodenní výlet tuk-tukem, který jsme též měli domluvený již z Prahy. Nejdřív jsme jeli na čajové plantáže a vyhlídku Lipton Seat, pak jsme absolvovali exkurzi v továrně na čaj Dambatenne a pak jsme jeli na koupačku k vodopádům Diyalluma. Tam jsme se nechali trochu natáhnout, protože řidič našeho tuk-tuku nám tvrdil, že potřebujeme průvodce a hned nám tam nějakého předhazoval. Já o tom nic nevěděla, ale souhlasili jsme a zaplatili mu. Až na místě jsme zjistili, že tam lidi chodí normálně sami… Večer jsme si ještě vyšlápli na horu Little Adams Peak, což pro mě byl asi nejhezčí zážitek na Srí Lance. Cesta vzhůru podél čajových keřů za zpěvu večerní modlitby, která se k nám nesla z údolí, a následný výhled od dvou Buddhů do hor, které se na jedné straně halily mraky a na druhé se červenaly v zapadajícím slunci, byl vskutku magický!
  5. den. V půl desáté jsme vyrazili vlakem (to byly ty lístky, které jsme vyzvedávali hned po příjezdu do Colomba) po údajně nejkrásnější vlakové trati světa. Koleje se linou podél čajových plantáží. Spousta lidí se fotí, zatímco jsou polovystrčení za jízdy z vlakových dveří. Je to taková turistická senzace. Po vlaku jsou rozptýlení průvodčí, kteří kontrolují, aby někdo nevypadnul. Vlakem jsme okolo čtvrté odpoledne dojeli do Kandy, kde nás čekal celkem šok. Kandy nás přivítalo smradem, chaosem a hostelem, kde nám zrušili ubytování, ale jak to tak bývá, vše zlé je pro neco dobre. Vzali jsme první jiné, co nás cvrnklo do nosu, a tam nás přivítali úsměvem, objetím a výborným čajem. Pan majitel s námi pokecal a ukázal nám svůj pas Valašskeho království a českou vlajku na svém tuk-tuku. Po výstupu po schodech k pokoji se nám navíc naskytl úžasný výhled na celé údolí v zapadajícím slunci.
  6. den. Dopoledne jsme navštívili chrám Buddhova zubu a při ceremoniálu viděli krásnou pozlacenou relikvii, kde leží údajný Buddhův zub. Potom jsme se vydali autobusem do jeskynních chrámů v Dambulle, po cestě nás provázela tlupa opic. Chrámy byly úchvatné. Potom jsme jeli autobusem ke Lví skále, u které bydlíme.
  7. den. Ráno jsme vyšplhali na Lví skálu, což pro mě byl taky celkem zážitek, neboť si úplně nelibuju ve výškách. Na 200 metrů vysoké skále leží zbytky dávného království. Výhled odtamtud je nádherný. Potom jsme se autobusem svezli do historického města Polonnaruwa. Od paní domácí, u které jsme bydleli, jsme si půjčili kola, a objeli celý velký historický objekt. Na každých 300 metrech se tam nachází nějaká prastará památka.
  8. den. V půl deváté jsme vyrazili vlakem a trmáceli se jím ze severu zpět na západ. Až večer jsme dojeli do našeho dalšího ubytování u pláže Bentota.
  9. den. Ráno jsme si užili pláž a koupání v moři jen pro sebe a poté jsme se přesunuli vlakem do Mount Lavinie, kde jsme bydeli v nádherné residenci s bazénem na střeše. Bylo to naše jediné ubytování s bazénem, tak jsme tam skočili. Odpoledne jsme se jeli vlakem podívat do Colomba na trh Pettah. V Lonely Planet psali, že byste trh neměli vynechat, ale podle mě můžete, ničím mě nezaujal. Čekala jsem hory ovoce a krásného zboží, místo toho mě čekaly uličky plné hromad nabíječek na telefony a nekvalitních pánských košil.
  10. den. Den odletu na Maledivy! Vstávali jsme ve tři hodiny ráno a jeli taxíkem na letiště. Zpět jsme letěli za pět dní. Z Male do Colomba, ještě jsme se otočili na večeři v centru, a poté opět přes Šardžá do Prahy. Cesta zpět mi přišla mnohem méně náročná, i když jsme přiletěli do sněhové přeháňky.

Tady najdete fotky z naší dovolené:

Zajímavosti

Co jsme na místě zjistili za zajímavosti?

  • Bylo tam hodně potulných psů, ale méně, než jsem čekala, a na rozdíl od českých si lidí moc nevšímali. Taky bylo fajn, že na zvířata tam byli místní hodní. Nikdo do nich nekopal ani je neodhnáněl, naopak jim třeba dali jídlo.
  • Jízda po silnici byla zážitek asi jako všude v Asii. Z dvouproudovky se dělá pětiproudovka a ještě tam chodí lidi a zvířata.
  • V autobusu hraje indický pop a blikají buddhové.
  • Sedačky v autobusu nejsou dělané pro zadky slovanských žen.
  • Všude se prodávají košťata, ale všude je dost špína a odpadky leží všude na ulicích.
  • Banány tam jsou mnohem menší a sladší než u nás.
  • Srílančani jsou milí, ale dost zmatení a z 80% neumí pořádně anglicky.
  • Taky se nemůžu ubránit dojmu, že turisty až nehezky ždímou. Nicméně normální místní (ne tuk-tukáři a hoteliéři) jsou štědří – například ve vlaku z Polonnaruwy nám vedlesedící pár dal sladkost a nabídl nám i oběd (rýži s kari v novinách, která se jí se rukou), což jsme ale s díky odmítli. Tuk-tukáře a jejich neustále dotazování, jestli někam chceme hodit, bych přirovnala k hlášce, jestli si někdo dá dobrou brazilskou kávu.
  • Místní na nás furt zvědavě koukali. Nejvíc je bavily kérky mého manžela (má jich hodně na předloktích) a moje šaty.
  • Hledala jsem slovo pro Srílančany a nejvíc podle mě sedí šmudlové. Všude je špína a odpadky a je jim to fuk. Například když dojí jídlo ve vlaku, noviny s igelitem, co jim od toho zbudou, hážou oknem ven.
  • Všechno jídlo vaří palivé. Pálivou jí dokonce i snídani. Nicméně dá se to přežít (a to si na pálivé jídlo moc nepotrpím).
  • Jsou pyšní na svou zem, což je dost sympatické.
  • Na Srí Lance jsme byli na začátku dubna, což už byl konec turistické sezóny vzhledem k blížícímu se období dešťů, a skoro nikde nikdo nebyl – myšleno žádní další turisti, což bylo dost fajn. Nikdy jsem nezažila prázdné pláže, jako byly tady.
  • Cca 70% z nich jsou buddhisté, 16% hinduisté, 7% muslimové a 7% křesťani. Zdánlivě se mezi sebou snášejí (například vedle kostela, kterých jsme tedy viděli jen pár, je mešita), ale do roku 2009 zde byla občanská válka mezi buddhisty a hinduisty, která trvala 26 let, a týden poté, co jsme odletěli, tam byly spáchány teroristické útoky muslimů na křesťany, takže těžko říct, jak je to doopravdy.

Jak se připravit

Vzhledem k tomu, že jsme byli stále na cestách, lodní kufr nepřipadal v úvahu. Každý jsme proto měli jednu krosnu. Kromě nezbytného oblečení jsme taky vezli fotoaparát a lékárničku, ve které byly léky na bolest, sprej proti komárům, mast na štípance, náplasti, obvaz, obvazové čtverečky na rány, krém na opalování, krém po opalování, pantenol, prášky na zastavení průjmu a probiotika, která jsme preventivně začali jíst už pár dní před odletem.

V hygienické taštičce jsme také měli cestovní balení šamponů, odličovacích tamponů a mýdel. Musím říct, že to je nápad století – nemusíte se vléct s velkými baleními, která víte, že na místě nespotřebujete.

Každá krosna vážila cca dvanáct kilo, takže se to s ní dalo přežít. Já takhle cestovala poprvé a jsem spíš princezna než skaut a můžu říct, že mě to bavilo a krosnu jsem v pohodě unesla. Kdo se chystáte na podobný trip poprvé, nemusíte se ničeho bát. Přeju šťastnou cestu!